Nejsem daleko, ale jsem dál

Ani nevím, kolikátý to je „první“ článek na novém blogu. Za poslední čtyři roky jsem vytvořila nejeden projekt a začala psát články na nejeden blog.

Pokaždé jsem měla o čem psát, pokaždé to byla tou dobou má zkušenost. A tak vznikaly a zanikaly projekty jako Milování jinak, Svatby svépomocí, Neomezený život…

Když se na to dívám zpětně, byly to vlastně zoufalé pokusy jak najít sama sebe a uspět v tomto mužském světě.

Hledala jsem a hledala, zaměřena na úspěch a produktivitu, nekonečné „to do“ listy, plná knihovna všemožných knih osobnostního rozvoje…

Nebyla jsem šťastná. Podvědomě jsem vždycky cítila, že život musí být o něčem jiném.

A teď tu stojím před vámi… No dobře, vlastně nestojím, ale sedím, no a ani ne před vámi, jako spíš před obrazovkou mého laptopu 😁 Ale chápete co tím myslím 💗

A vymýšlím proč vlastně píšu další „první“ článek na blog a o čem bude.

Proč?

Je to půl roku, co jsem pochopila, že život je opravdu o něčem jiném. A především, že ženy tu mají opravdu jinou úlohu než muži. A že když budu dál pokračovat tímto (mužským) způsobem, nikdy mi to štěstí nepřinese.

Proto vlastně vzniká tento blog, kde chci opět sdílet svoji zkušenost, aktuálně „z této doby“. Objevila jsem úplně „nový svět“, „nový způsob myšlení“ díky čemuž se zlepšil nejen můj život, ale i můj tanec.

Štěstí je jen slzičku daleko

Ženy nejsou v této společnosti šťastné a spokojené. A dříve nebo později se ty vnitřní pocity vyderou na povrch – vyhoří, onemocní nějakou vážnou chorobou (nejčastěji rakovina prsu), nebo třeba udělají nějakou blbost, která jim „zničí manželství“…

U mě to byla kombinace fyzického a psychického vyhoření a „té blbosti“ 😁 (více v mém příběhu).

Do té doby („pádu na dno“) ženy většinou nejsou ochotné se svojí nespokojeností nic dělat a tak ji akorát překrývají falešnou hrdostí. Je to jednodušší. A bolí to míň. Prostě to nějak „přetrpí“…

Překrytí nespokojenosti

Já jsem, abych překryla svoji nespokojenost v životě a alespoň chvíli se cítila šťastná, začala v září 2018 tančit kizombu, později jsem k tomu přidala ještě bachatu.

Do kizomby jsem se zamilovala i přesto, že mi to zas tak nešlo. Měla jsem totiž potřebu pořád vést, nedokázala jsem se tanečnímu partnerovi odevzdat.

V tanci je naše role jako žena nezpochybnitelná. (A především v kizombě, která je trochu o něčem jiném než o tanci 💗) Jenže my už jsme tak moc, díky všemožným vlivům společnosti, ve které žijeme, zapomněly, co to vůbec je „být ženou“, že nám dělá problém vypnout „hlavu“, jen tak být, odevzdat se partnerovi, důvěřovat.

Návrat k ženství

Abychom si zatančili, potřebujeme znát kroky. Já se je učím od skvělých lektorů v tanečním studiu Stolárna v Brně. Když znáte kroky, dříve nebo později si určitě dobře zatančíte.

Pokud vám však záleží na pocitu a prožitku, který si z každého tance odnášíte, je potřeba pochopit co je za oponou.  Znovu se naučit, co to je být ženou. Být ženou, kterou jsme vždy byly. Ale na kterou jsme díky všemožným vlivům a tlakům naší společnosti zapomněly. A pak věřte nebo ne, každý tanec pro vás bude magickým zážitkem.

♥︎♥︎♥︎

Na cestě za vědomým ženstvím nejsem dlouho, ale jsem dál než mnoho tanečnic, se kterými se potkávám 😉 A proto píšu tento blog. Pochopila jsem sílu ženství, potřebu žen se spojovat, nutnost pochopit psychologii co stojí za tancem, jestli si chceme z tance odnášet příjemné pocity.

Každou chvíli mi přichází nová uvědomění. Ráda bych s vámi sdílela to, co mi na mé cestě pomáhá. Můj život ani tanec není dokonalý, ale je mnohem mnohem lepší 💗