3 důvody proč mateřství stojí „za prd“

3.11. 2020Kristýna Pekárková429x

Když začínám psát tento článek, vlastně ani nevím, o čem bude. Prostě ke mě přišlo jen nutkání sednout k počítači a psát. Možná i o událostech posledních dní, o mateřství…

Kdo mě sleduje ví, že mám doma 3,5 letého raubíře a další se nám narodí v první půlce prosince… To ze mě dělá mámu na 100%. Což však evidentně nemusí znamenat, že se v roli mámy cítíme 100% času 100% ok…

Být mámou je jedna z přirozených rolí ženy. Je to naše poslání. Každá žena to má v sobě, ať už děti má nebo ne. Ty mateřské instinkty, bezpodmínečnou lásku, schopnost vyživovat a pečovat, laskavost, něžnost…

Ono se moc nemluví o všemožných pocitech, které doprovázejí mateřství. Že to není vždycky jen růžové. A je jedno jestli máte několikaměsíční mimčo, nebo puberťáka. Proto možná píšu tento článek, kde určitě budou věci, o kterých se moc nemluví. Chci vám milé ženy a matky říct, že ať cítíte a prožíváte cokoliv, je to v pořádku! Vy jste v pořádku!

Přijetí mateřství

Když se žena dozví, že je v jiném stavu, má devět měsíců na to, se s tou situací nějak vyrovnat. Většinou je nezbytné alespoň nějaké stádium přijetí. Přijmout to, že ze mě bude matka. Je to ohromná změna!

Možná jsme si to vybraly a po miminku toužily. A možná se to prostě stalo. Jsem přesvědčena, že všechno se děje z nějakého důvodu. A je to v pořádku, i když možná na té situaci zatím nevidíme nic pozitivního.

Každá žena je jedinečná a cesta každé z nás nás vede někudy jinudy. Moje cesta mě už třetí rok po sobě uvrhla do dlouhodobého kašle. Po absolvování různých vyšetření v průběhu minulých dvou let, dnes už potvrzeně vím, že můj kašel je psychosomatický, tj. fyzický projev, který vzniká na základě psychického problému.

Mateřství jako psychický problém

Neustávající kašel není nic příjemného normálně… natož, když vám při každém zakašlání chce miminko vyskočit z břicha a ne všechny orgány pracují tak jak mají…

Zjistila jsem, že můj kašel je spojený s mým vnímáním mateřství! 

Vnímám mateřství jako problém. Jako velký závazek. Jako něco těžkého. Jako něco trvalého. Jako břemeno. A to mě dusí… Nemůžu dýchat, nemůžu se volně nadechnout, nutí mě to kašlat…

A upřímně jak bych to mohla vnímat jinak, když:

  • Stát se mámou je práce na plný úvazek.
  • Mít děti je projet „na doživotí“. Je to něco trvalého, čeho se prostě „nezbavíme“ jen tak.
  • Děti vyžadují náš čas, pozornost a dost často víc, než by se nám líbilo.
  • Výchova dětí je někdy fakt těžká. A jak mám zvládat víc dětí, když občas nezvládám ani jedno?!
  • Společnost je zaměřená na produktivitu a vydělávání peněz a péče a výchova dětí není zrovna považována za produktivní práci. Takže můžeme děti brát jako břemeno, jako problém, který nás ruší od vydělávání peněz a práce.
  • atd.

I přes to, že jsem za poslední dva roky udělala tolik práce na sobě a svém ženství… I s tématem mé vlastní matky a mateřství jsem hodně pracovala… a stejně tam pořád něco je… Něco, co vyžaduje ještě moji pozornost a přijetí.

Měla jsem potřebu toto s vámi sdílet. Protože věřím, že nejsem sama, kdo má v sobě takové nebo podobné pocity. I když možná ne tak moc, aby se vám to projevovalo i přes tělo – kašlem nebo něčím jiným…

Jsem tedy pořád na cestě k plnému přijetí sebe v roli matky. Což opravdu může být práce na několik let, těch 9 měsíců prostě nemusí být dost.

A přesně proto k nám naše děti přichází. Aby nám pomohly přijmou tuto část sama sebe. A být v plné své síle jako žena, matka, manželka…

A celé to všechno mě přivádí k tomu, proč vlastně mateřství stojí „za prd“:

  1. Nemůžu ovlivnit, co se stane!

Já vím, já vím… bylo by super,  kdybychom hned od začátku věděly jak to celé dopadne s našimi dětmi a co z nás mateřství vykřeše.

Kdybychom měly alespoň nějakou jistotu, že mé schopnosti a dovednosti jako máma a člověk dokáží vychovat přesně takového člověka, jakého chceme.

Jenže my s nevinným očekáváním přijmeme tento „doživotní“ projekt a až pak zjistíme, že být mámou není zas až taková prdel

  • Že vůbec netušíme, co bude zítra, natož za deset let. 
  • Že vůbec netušíme, jestli to zvládneme a budeme dobré mámy. 
  • Že vůbec netušíme, zda svým dětem víc neublížíme než prospějeme.
  • Že prostě nemůžeme vědět jak mě nebo dětem bude, jak to dopadne…

Takže jediné, co můžeme udělat je přijmout to. Přijmout fakta. Přijmout svoje emoce. Přijmout svoje strachy. Přijmout svoje poslání být mámou. A být si vědoma toho, že se stane přesně to, co se má stát. Mateřství je totiž přirozená věc a tak to nejlepší, co mohu udělat je nechat to plynout!

  1. Nemůžu svým dětem obětovat svůj život!

Druhou věcí, která stojí „za prd“ je, že jsme sem přišly žít svůj život. A ne život našich dětí. Chápu, že by to bylo mnohem, mnohem jednodušší upnout se na své děti jako důvod proč nemůžu žít svůj vlastní život. Ale takhle to nefunguje… teda nemělo by to tak fungovat.

I když v dnešní společnosti je tento způsob přemýšlení ještě pořád „velmi populární“ – obětovat se pro své děti, obětovat se pro svou rodinu, obětovat se pro svého partnera. Ve většině případů známe od našich vlastních maminek a babiček… a samozřejmě doprovázené ohromným pocity viny.

Jedinou cestou je naučit se se svými dětmi koexistovat. Dávat samu sebe na první místo. Najít si čas na sebe. Dělat věci, které mě baví. Tvořit, učit se nové věci, růst. Procházet životem ve své plné síle.

Zpracovat všechny ty tlaky zvenčí i zevnitř. Necítit se vina, když si vybírám sebe nad své děti. Přijmout své strachy a proměnit je v lásku.

  1. Nemůžu být zodpovědná za své děti!

A poslední věcí, kterou chci zmínit je, že to přece dává naprostý smysl být zodpovědnou za své děti… ale není to tak úplně přesné a to stojí „za prd“…

Naše děti si nás vybraly. I tebe si tvé dítě vybralo, milá mámo! Mají k tomu nějaký důvod. A my nemusíme vědět jaký.

Prostě jim dáváme přesně to, co potřebují. A děláme vždy to, co v danou chvíli umíme nejlíp. Tak jak si to vybraly… A to, že na ně občas zakřičíme, dáme jim na zadek nebo se věnujeme sobě a ne jim JE V POŘÁDKU!

Naše děti sem přišly žít svůj život a své poslání. Jsou to svobodné lidské bytosti, které jsou zodpovědné za svoji cestu životem. A JÁ, jako máma, TO ZVLÁDNU ať je jejich cesta jakákoliv…

Kristýna Pekárková
Je vědomá žena, manželka a hlavně máma dvou skvělých kluků. Žije svůj život s radostí a lehkostí. Ráda tráví čas v přírodě a také kreativně tvoří.
Uvědomila si, že ženy nebudou v této společnosti šťastné, dokud se nevrátí zpět ke svému ženství. Chápe, že být ženou není v této společnosti, zaměřené na produktivitu, úspěch a peníze, snadné. Přesto věří, že je to nezbytné. Že je potřeba BÝT ŽENOU a přenechat mužům jejich mužské zodpovědnosti.
Napsala e-book 3 uvědomění, která mi zachránila manželství
Kristýna pochopila sílu žen pospolu, která léčí. Pořádá v Brně ženský kruh a jiné živé akce , kterými pomáhá a inspiruje ženy na jejich cestě životem.
Více o Kristýně se dozvíte tady>>
Komentáře