„Musíš počkat…“

Větu, která obsahuje „musíš počkat…“ vychází z mých úst směrem k mému skoro čtyřletému Tobíkovi každý den minimálně jednou. Naše neschopnost a možná spíš neochota čekat je v naší společnosti velmi silně zakořeněná. O trpělivosti a v tomto případě hlavně netrpělivosti jsem napsala článek před více než rokem.

Toto téma se mně však neustále drží nebo se mi v různých podobách vrací. Taky mi ho poslední dobou krásně zrcadlí nejen Tobík, ale už i můj druhý syn, který je ještě v bříšku 🙂 Dneska mám termín porodu a pořád se nic neděje.

Čekání na „den D“

Každá žena, která byla kdy těhotná ví o čem mluvím… Poslední týdny a dny před oním velkým dnem už si tak moc přejeme aby byl „konec“. Aby už to nové stvoření vykouklo na svět a my ho mohly sevřít v náručí. Je to už moc dlouhé. Všechno nás bolí. Nemůžeme spát, sedět, stát, ležet…

Krásné období v životě ženy. Přivést na svět nový život. Stát se mámou. Je to tak přirozené. Tak dokonalé. Tak úchvatné. Zároveň to je však ohromná změna a taky velká zkouška.

Dokonalý proces, který nás plně podpoří v rozvinutí mnoha schopností a dovedností, které by pro nás měly být přirozené…

• přijímat,
• důvěřovat,
• děkovat.

Srážka s realitou

A my tvrdě zjišťujeme, že i když si třeba už uvědomujeme, že „musíme počkat“, že „všechno má svůj dokonalý čas“, pořád v nás vyskakuje ten hlásek „UŽ???“ „KDY UŽ???“…

Takže to „musíš počkat“ poslední dny připomínám hlavně sobě. I když vím, že počkat prostě musím, že nic jiného mi vlastně ani nezbyde, tak je to tááááák těžké…

A přitom právě porod je něco, co prostě přirozeně víme a chápeme, že neovlivníme. Že to neuspíšíme. Že to přijde v ten pravý čas. Že musíme být trpěliví. A že se miminko narodí přesně v ten moment, kdy se má narodit.

Všechno má svůj dokonalý čas…

Máme dvě možnosti a volba je jen na nás. Ať se jedná o cokoliv. O jakoukoliv situaci.

1. Buď můžeme bojovat, nadávat, vztekat se, křičet, řvát, válet se po zemi, litovat se, být smutní.  Budeme netrpělivě čekat a „dožadovat se“ aby „UŽ!!!“ a „TEĎ HNED!!!“ Tento přístup zatím u mého syna převládá =D A v některých případech sem zavítám ještě pořád i já. Ale je to proces. A je to v pořádku 🙂 Postupem času si to začneme víc víc uvědomovat. Hlavně to, že máme volbu.  A pamatujte: odporem vyvoláváme pouze další odpor.
2. A nebo to s důvěrou přijmeme. Přijmeme, že vše je přesně takové jako má být. Že ke mě přijde přesně to, co potřebuji a kdy to potřebuji. Že všechno má svůj dokonalý časový plán. A jestli má ke mě něco přijít, tak to prostě přijde. K tomu je však nezbytná bezmezná důvěra, kterou v sobě potřebujeme pěstovat. Důvěra v sebe, důvěra v život, důvěra v to „vyšší“.

Život ženy je postavený přesně na těchto základech – přijímat, důvěřovat a děkovat. Pro štěstí ženy, jejího muže a její rodiny je nezbytné, aby se žena plně oddala těmto schopnostem. Je to cesta (která asi nikdy nekončí…), ale z vlastní zkušenosti vím, že to stojí za to 🙂 ❤

Tak já „jdu čekat“ tak mi držte pěsti a vy trénujte na jakékoliv situaci, která k vám přijde 🙂