„Měsíc je důležitější než Slunce, protože svítí v noci…“

10.9. 2019Kristýna Pekárková698x

Je to přibližně půl roku, co se mi do ruky dostala jedna kniha. A právě myšlenka na jeden příběh z této knihy mi vyskočil na mysl, když jsem nedávno poslouchala historku mého manžela, jak ještě ve skautu přesvědčili jednoho důvěřivého mladíka, že „Měsíc je důležitější než Slunce, protože svítí v noci, když je tma. A Slunce svítí jen ve dne a ve dne je přece světlo.“

Tento příběh, o který se s vámi chci dnes podělit se jmenuje „Pohřbená Luna“. Luna (měsíc) je symbolem ženství už od pradávných časů. Pohybuje se v cyklech, je tajemná a neustále se proměňuje, stejně jako my ženy. Byly jsme stvořeny jako záhadné a mnohdy jsme záhadou i samy pro sebe. Naše emoce se dokáží změnit z minuty na minutu.

Před dávnými a dávnými časy byla jedna podivuhodná země, kde se lidé měli navzájem rádi a uctívali přírodu. Ale ta země byla obklopena močály a blaty a lidé měli strach z velkých temných bažin plných černé bahnité vody a zrádných trsů mechu, z nichž, když na ně šlápli, prýštily pramínky zelené vody.

V té zemi svítila Luna, právě tak jako svítí dnes, a lidé záviseli na jejím světle, aby mohli bezpečně přecházet přes mokřady a bažiny. Ale když Luna nesvítila, vylézala děsivá, zlá stvoření, která číhala ve tmě a hledala, jak škodit.

Když se Luna doslechla o proradnosti a hrůze, která zachvacovala zemi v její nepřítomnosti, velmi posmutněla a rozhodla se, že se sama přesvědčí, jestli je to opravdu tak zlé, jak lidé říkají. A tak když nadešlo novoluní, zahalila se do černého pláště s kapucí, pečlivě pod ni ukryla své žluté zářivé vlasy a vydala se přímo na okraj močálu.

Byla tam tma, docela tma, až na slabounké problikávání odrazu hvězd, které se odráželo na hladině bažin, a záře vycházející z jejích vlastních bílých nohou, která se kradla ven zpod černého pláště. Třásla se, když se razila cestu bažinou lehce našlapují na trsy mechu mezi lačnými bublajícími vodními tůněmi. Jak se přiblížila k jedné velké černé tůni, sklouzla jí noha a byla by jistě spadla dovnitř, kdyby se nezachytila blízkého pahýlu a nenašla znovu rovnováhu. Ale jakmile se pahýlu dotkla, omotal se jí kolem zápěstí a paží a pevně ji sevřel. Čím více se ze šlahounů snažila vymanit, tím pevněji ji svazoval.

Jak přemítala o svém osudu, uslyšela z dálky slabý vzlykající hlas, který volal o pomoc. Pak zaslechla kroky a skrze tmu spatřila tvář člověka s očima rozšířenýma hrůzou. Byl to muž, který zabloudil v močálu. Omámený strachem se prodíral k probleskujícímu světlu, které se zdálo být příslibem pomoci a bezpečí, aniž měl tušení, že schází ještě dál z cesty do hloubi močálu.

Luna mu zoufale chtěla pomoci a pokoušela se s ještě větším zápalem vymanit ze sevření. I když se jí nepodařilo se osvobodit, zmítala sebou s takovou vervou, až jí kápě sklouzla ze žlutých, zářících vlasů a nádherné světlo, které se z nich rozlilo kolem, zahnalo temnotu.

Chudákovi pocestnému spadl kámen ze srdce, když viděl, jak zlá stvoření ustupují zpátky do temnoty a že konečně našel cestu z bažin, a pospíchal domů, jak jen nejrychleji mohl.

Přestože Luna byla šťastná, že ta ztracená duše našla svou cestu z blat ven, i ona toužila být volná a dostat se z močálu, a tak se znovu pustila do boje a zápasila ze všech sil. Nakonec ale klesla vyčerpáním, a jak padala dopředu, kápě jí znovu přikryla hlavu.

A tak zmizelo požehnané světlo a vše znovu zachvátila temnota a všechna její zlovolná stvoření. Vztekle a se záští na Lunu zaútočila a vtáhla ji hluboko do bahna. Když se na obloze objevil slabě šedavý úsvit, příšery zavalili Lunu obrovským balvanem a odběhly pryč.

Dny plynuly a novoluní nepřicházelo. Bez měsíčního světla už nebyly noci bezpečné. Pod pláštěm tmy pocestní bloudili, kradlo se a zlovolná stvoření šířila v zemi strach a děs. Lidé trpěli. Všichni měli hrůzu z temnoty, která jako by s nocí spolkla celou zem.

A tak se rozhodli hledat pomoc u moudré ženy, která žila ve starém mlýně, a ta jim poradila, jak ztracenou Lunu najít. Vydali se do močálů vyzbrojeni kameny a lískovými pruty, byli strach a hrůzou bez sebe, ale hledali, až konečně našli bažinu u pahýlu, kde ležela pohřbená Luna. Zpozorovali slabý prstenec světla kolem balvanu, chytili ho a odvalili.

Na kratičkou chvíli spatřili zvláštní krásnou tvář, která na ně radostně hleděla z temné vody, a zaslechli zuřivé kvílení prchajících děsivých stvoření. A pak uviděli, jak na nebe stoupá Luna, jasná a krásná jako nikdy předtím. A od té doby byly cesty i močály zase bezpečné.

~ Ženy, které jedí za svitu Luny (Anita Johnston) ~

Jak už jsem říkala, s ženským principem je spojována Luna. Slunce je pak symbolem mužství. V dnešní společnosti dáváme spíše přednost slunci, létu a dennímu světlu než měsíci, zimě a noci. Zajímá nás východ a západ slunce, jestli bude slunečno nebo zda bude pršet. Fáze měsíce jsou pro nás nějak „nepodstatné“.

A velmi podobně uznáváme pouze mužský princip – akce, logika, soutěživost, zaměření na produktivitu a cíle, úspěch. Být klidný, tichý, napojený na svoji intuici, v plné důvěře, zaměřen na harmonii a vztahy nám není dost. Ženské kvality nebereme jako důležité.

Měsíc nebo slunce?

Vtípek na začátku poukazuje na fakt, že měsíc je stejně důležitý jako slunce. Měsíc svítí v noci a Slunce svítí ve dne. Stejně tak je i důležitý ženský princip a mužský princip. Cítění je stejně důležité jako myšlení. Intuice je stejné tak potřebná jako logika. „Bytí“ je hodnotné stejně jako „konání“. Cesta je stejně významná jako cíl.

Když „vyhraje“ slunce

Z příběhu jde jasně poznat co se stane, když zmizí měsíc, když zmizí ze společnosti ženský princip. A ruku na srdce, my už to pociťujeme – nemoci a rozpadající se vztahy trápí nejednoho z nás.

Pokud v sobě pohřbíme ženské aspekty, protože ty mužské jsou považovány za důležitější, je to cesta do pekla. Vždyť se podívejme kolem sebe, na svět, na společnost, na ekologické problémy… Dokonce jsem někde slyšela, kdy někteří vědci už potvrdili, že jsme za BODEM, kdy se s tím dá ještě něco udělat.

Rovnováha je nezbytná

Já věřím, že se s tím něco udělat dá 🙂 (Každý a hlavně) KAŽDÁ z nás s tím může něco udělat. Stačí v sobě vyrovnat mužský a ženský princip. Ani jeden není důležitější. Oba jsou potřebné a potřebují spolu existovat v harmonii.

Každý člověk v sobě má mužskou část a ženskou část. Chápu, že odmalička ti bylo říkáno, že musíš rozvíjet jen tu mužskou stránku a svou ženskost v sobě potlačit. Jenže pokud chceš žít naplněný život a být šťastná, už v sobě nemůžeš dál zanedbávat své ženské aspekty.

Takže:

  • Začni upřednostňovat svoje srdce nad myslí.
  • Zapomeň na soutěživost, produktivitu, cíle. Soustřeď se na úmysl a způsoby.
  • Nechtěj mít všechno pod kontrolou.
  • Poslouchej svoje city, emoce a vnitřní JÁ.

Zní to jednoduše, ale realizace v naší společnosti není jednoduchá. Tak mi napiš a popovídejme si o tom spolu 🙂

Kristýna Pekárková
Je vědomá žena, manželka a hlavně máma dvou skvělých kluků. Žije svůj život s radostí a lehkostí. Ráda tráví čas v přírodě a také kreativně tvoří.
Uvědomila si, že ženy nebudou v této společnosti šťastné, dokud se nevrátí zpět ke svému ženství. Chápe, že být ženou není v této společnosti, zaměřené na produktivitu, úspěch a peníze, snadné. Přesto věří, že je to nezbytné. Že je potřeba BÝT ŽENOU a přenechat mužům jejich mužské zodpovědnosti.
Napsala e-book 3 uvědomění, která mi zachránila manželství
Kristýna pochopila sílu žen pospolu, která léčí. Pořádá v Brně ženský kruh a jiné živé akce , kterými pomáhá a inspiruje ženy na jejich cestě životem.
Více o Kristýně se dozvíte tady>>
Komentáře